Nauč mě správně číst - Hana Tymichová

Odjakživa existovalo určité procento dětí, kterým se vzdor dobrému nadání a náležité příležitosti ve škole i vhodné výukové metodě nedařilo čtení v daném čase zvládnout. Takové děti představují pro rodiče i učitele mnohdy záhadu. Mezi našimi dětmi jsou asi 2-3 procenta těch, které se ne vlastní vinou ani vinou učitelů či rodičů nemohou naučit číst. Říkáme jim dyslektici a příslušná porucha čtení se nazývá dyslexie (z řecké předpony dys- značící poruchu a základu znamenajícího jazyk). Kdosi tuto poruchu obrazně dokonce nazval "nemocí století".
Co to vlastně dyslexie je? Mohli bychom ji vymezit jako poruchu čtení spočívající v oslabení těch psychických funkcí a schopností, jež jsou zapotřebí k náležitému zvládnutí čtení. Má-li se dítě naučit číst, potřebuje souhru a vyváženost těchto základních funkcí: zrakového rozlišování tvarů, zrakové a sluchové paměti, smyslu pro rytmus, orientace v čase a prostoru, schopnosti slučovat jednotlivé složky ve funkční celky, dokonalého vnímání a dokonalé představivosti. U dyslektika není tento vzorec kompletní, některé jeho složky jsou špatně nebo málo vyvinuté. Předpokládáme však, že dítě je přiměřeně zdravé (netrpí např. nekompenzovanou poruchou zraku či sluchu), má rozumové schopnosti postačující ke zvládnutí požadavků základní školy (tj. inteligenci nadprůměrnou, průměrnou či alespoň lehce podprůměrnou) a náležitou příležitost ke vzdělávání (nebylo např. v prvých třídách dlouhodobě nemocné, doma se mu dostává pomoci v jeho mateřštině). Má tedy všechny potřebné podmínky k učení. Klíčové funkce však jsou oslabeny, což má nejrůznější příčiny. Mohou být dědičné povahy, nebo jsou důsledkem jemných postižení mozkových center v časných vývojových obdobích dítěte - během těhotenství, při porodu anebo brzy po něm.